Jak katolická církev budovala západní civilizaci

Dostala se mi do rukou kniha Jak katolická církev budovala západní civilizaci.  Jako celek mi přinesla informaci o drobné práci  i velkých počinech křesťanů v dávné minulosti.

Nad některými jejími částmi jsem přemýšlela. A zaujaly mne tam tři věci, které jsem se tady pokusila zestručnit a okomentovat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V kapitole  CÍRKEV  A  UNIVERZITA

Patrně nejranějším scholastikem byl svatý Anselm (1033-1109). Ve filosofických kruzích je znám svým rozumovým důkazem Boží existence. Bývá označován jako „ontologický důkaz";

Citace ze str. 51.

„Anselmovo zdůvodňování stimulovalo a zaujalo i ty, kdo s ním nesouhlasili. Podle Anselma fakt Boží existence logicky vyplývá z pojmu Boha. Tak jako z pochopení pojmu „devět" plyne, že jeho druhou odmocninou jsou „tři", vyplývá z pochopení Boha, jakožto nejvyššího Pojmu, že mu náleží i existence (jinak by nebyl nejvyšší). Anselm předkládá jako pracovní definici Boha, že je to „ten, nad něhož vyššího nelze myslet". (Pro jednoduchost můžeme Anselmovu formulaci upravit na „nejvyšší myslitelné bytí".) Nej­vyšší myslitelné bytí musí být naprosto dokonalé, jinak by nebylo nejvyšším myslitelným bytím. Sama existence znamená dokonalost, říká Anselm, protože je lepší existovat než neexistovat. Ale předpo­kládejme, že by Bůh existoval jen v lidské mysli a neexistoval v re­alitě. To by znamenalo, že nejvyšší myslitelné bytí by existovalo jen jako idea v naší mysli a neexistovalo by ve světě mimo naši mysl. Pak by to nebylo nejvyšší myslitelné bytí, protože bychom si mohli před­stavit bytí vyšší - to, jež by existovalo jak v naší mysli, tak v realitě. Proto sám pojem „nejvyšší myslitelné bytí" předpokládá existenci takového bytí, protože bez existence v reálném světě by to nebylo nejvyšší myslitelné bytí.“

Moje diskuze: Je to  velmi zajímavý myšlenkový postup.  Na Wikipedii jsem sestudovala jak způsoby jeho  vyvracení, tak psychologa Jeronýma Klimeše, který mne překvapil tím, že se té myšlence tak zevrubně věnoval s logicko-matematickou zaujatostí (bohužel pro mne intelektově zcela nestravitelné). Výpočty můj mozek nepobere, pojem nekonečno můj mozek neobsáhne taky. Jeho závěr jsem proto docela přijala. I když já osobně bych tolik času dokazováním bytí Boha neztrácela a vystačila s konstatováním, že je to věc osobního nastavení člověka, zda  "má" Boha či ne.

„Zakončíme konstatováním, že pokud uvažujeme svět jako jakoukoli, konečnou/nekonečnou řadu středních příčin, tak v rámci příčinného modelu nemůže být náš svět složen výlučně ze středních příčin, ale musíme konstatovat alespoň jednu první příčinu, tedy někoho/něco, co existovalo vždy, tedy model A nebo D. Je třeba upozornit, že tento důkaz netvrdí nic o tom, jak taková první příčina má vypadat. Zda je jedna, nebo jich je více, zda má charakter osoby nebo věci či síly, zda je materiální či ne ap. Tento důkaz neřeší otázku, do jaké míry se první příčina podobá křesťanské představě Boha či Boží trojice. Jediné, co můžeme konstatovat, je opak. Totiž že židovsko-křesťanská vize Boha Stvořitele s těmito závěry není v rozporu, když říká, že našemu proměnlivému vesmíru předchází něco, co má existenci nepodmíněnou a neměnnou.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V kapitole PŮVOD MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Když se v roce 1892 připomínalo čtyřsté výročí Kolumbova obje­vení Ameriky, probíhalo v duchu oslav. Kolumbus byl statečný a zkušený mořeplavec, který spojil dva světy a navždy změnil dějiny. Řád Kolumbových rytířů ho dokonce navrhl ke kanonizaci.

O sto let později byla převládající nálada mnohem pochmur­nější. Kolumbus byl tentokrát obviněn ze všech možných zločinů, od ničení životního prostředí až ke krutostem, jež vrcholily geno­cidou. Spisovatel Kirkpatrick Sale popsal události roku 1492 jako „dobytí ráje", kdy byli mírumilovní lidé, šetrní k životnímu prostře­dí, vytlačeni hrabivými evropskými dobyvateli. Důraz se nyní kladl na špatné zacházení Evropanů s domorodými národy a zvláště na využívání domorodců k nuceným pracím.

K nejznámějším z právníků té doby  patřil P. Francisco de Vitoria. Svou vlastní kritikou španělské politiky položil  základ moderní teorii mezinárodního práva, a bývá proto někdy nazýván „otcem mezinárodního práva"

Přesvědčení  „ o důstojnosti člověka a propasti mezi ním a zbytkem animálního a obecně stvo­řeného světa". znamenalo pohled na při­rozený zákon jako cosi společného všem lidem, a to pouze lidem a  „vedlo k pevné víře, že Indiáni Nového světa i ostatní pohané mají svá vlastní přirozená práva a jejich zkracování vyšší civilizací, ba i vyš­ším náboženstvím nelze ospravedlnit".

Citace (str.116):

„Oni opravdu nejsou bez rozumu, ale užívají rozum svým vlastním způsobem. Je to jasné z toho, že mají ve svých věcech určitý pořá­dek, uspořádaná města, definované manželství, správu, vládce, zákony... Nemýlí se tedy ve věcech, jež jsou ostatním zjevné, což svědčí o užívání rozumu. Bůh ani příroda neodpírají velké části druhu to, co potřebuje. Ale zvláštní kvalitou člověka je rozum: to, co se z něho neuskuteční, přijde vniveč.“

Posledními dvěma větami chce Vitoria říci, že není možné, aby velká část lidstva nebyla vybavena rozumem, tedy rozlišující kvalitou člověka; Bůh by určitě neodmítl dát tak velké části lidstva dar, který odlišuje člověka od ostatních tvorů a dává mu zvláštní důstojnost.

Moje diskuze: Ve víře přirozený zákon, ve filozofii Kantův morální imperativ.  Prostě v každé společnosti existovaly tendence  přiznávat  člověku schopnost rozlišení  dobra a zla a chovat se "morálně". Zde  to autor připsal osvíceným lidem katolické církve. Ale platnost je obecná!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V kapitole JAK KATOLICKÁ CHARITA ZMĚNILA SVĚT

Duch dárcovství vlastní odcházejícímu antickému světu byl rozdílný od církevního dárcovství. To, že se potřebným má sloužit s radostným srdcem a pomáhat jim bez myšlenky na odměnu nebo reciprocitu, nebylo v antice hlavním principem, to přinesla až církev.

Antické dárcovství se více opíralo o vlastní zájem. Dárci si těmito dary příjemce zavazovali nebo upozorňovali sami na sebe a na svou velkorysost. Někdy se cituje stoicismus, antická myšlenková škola vzniklá kolem roku 300 před Kristem  jako jakási předkřesťanská linie myšlení, jež doporučovala činit dobré bližním a nečekat za to žádnou odměnu. Stoici skutečně byli předzvěstí poslů charity.

Učili však také potlačování citů a emocí jako něčeho pro muže nevhodného. Muž měl být zásadně lhostejný k vnějším událostem, i k těm nejtragičtějším. Musí se ovládat natolik, aby dokázal čelit nejhorší katastrofě v duchu absolutní netečnosti. Právě v tomto duchu měli moudří lidé pomáhat těm méně šťastným: neměli sdílet bolest a smutek těch, jimž pomáhali, ani se s nimi citově spojovat, ale bez zaujetí a bez emocí prostě konat svou povinnost.  Rodney Stark   píše, že klasičtí filosofové „považovali milosrdenství a soucit za patologické emo­ce - za charakterové defekty, kterým se racionální muž vyhne. Jeli­kož milosrdenství zahrnuje poskytování nezasloužené pomoci nebo podpory, je opakem spravedlnosti".

Citace (s.137):

 Seneca   napsal: „Moudrý muž utěšuje ty, kdo pláčou, ale nepláče s nimi; ubytovává trosečníky a dává almužny chudým... navrací syna plačící mat­ce, zachraňuje zajatce z arény, ba i pohřbívá zločince; ale výraz jeho tváře nejeví znepokojení. Nepociťuje soucit. Zachraňuje, činí dobré, protože je zrozen k tomu, aby pomáhal svým bližním, aby pracoval pro dobro lidstva a každému dal, co mu patří... Jeho tvář ani jeho duše neprozradí žádné emoce, když vidí zchřadlé údy, roz­trhané hadry a shrbenou, vyhublou postavu žebráka. Ale pomáhá těm, kdo si to zaslouží, a stejně jako bohové se sklání k bídným.... Jen chorobné oko zvlhne, když vidí slzy v cizích očích."

Moje diskuze: Katolická charita v mém pojetí má opravdu trochu nádech obětování se, práci bez nároku na odměnu, až sebezapření. Výsledkem může být vyhoření.

V dnešním pečovatelství i v oboru pomáhající psychologie se spíše upřednostňuje pojetí stoiků – empatie – prostě konat svou povinnost, pomáhat, aniž se člověk citově zapojuje, bez emocí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kniha je celá k dispozici na internetu, stojí za to se jí věnovat, jako historický dokument je přínosná.