Kierkegaardova bázeň a chvění při rozhodování

V jednom blogu jsem narazila na zajímavě zpracovaný článek Příběh nenaplněné lásky.

Kierkegaard a Regina, příběh nenaplněné lásky

Søren Kierkegaard mne nějak při studiu filosofie minul, ani jsem ho nečetla, zdál se mi moc složitý. Ale ten příběh mne zaujal, tak jsem se o něho více zajímala.

Ano, opravdu se rozhodl pro dráhu osamělého filozofa, i za cenu ztráty Reginy. Viz Wikipedie.

Důležitou stránkou Kierkegaardova života, o které se má obecně za to, že měla velký vliv na jeho práci, bylo jeho zrušené zasnoubení s Regine Olsen. Kierkegaard a Olsen se seznámili dne 8. května 1837 a okamžitě se stali jeden pro druhého přitažlivými.

Dva roky po smrti otce, který si přál pokračování jeho studií  dne 8. září 1840 Kierkegaard oficiálně požádal Olsen o ruku. Nicméně, filosof brzy usoudil, že jejich manželství by nemělo žádnou perspektivu. Zrušil zasnoubení dne 11. srpna 1841, ačkoli se obecně věří, že byli jeden do druhého hluboce zamilováni. Ve svých denících zmiňuje Kierkegaard své přesvědčení, že jeho "trudnomyslnost" jej učinila nevhodným pro manželství, ale jeho přesný motiv pro ukončení zasnoubení zůstává nejasný.

V témže roce kdy vydal práci  "Buď – anebo"  (1843)  Kierkegaard zjistil, že Regine Olsen se zasnoubila s Johanem Frederikem Schlegelem, státním úředníkem. Tato skutečnost hluboce ovlivnila jak jeho, tak jeho pozdější spisy. V jeho práci Bázeň a chvění, pojednání o povaze víry, uveřejněné pozdě roku 1843, lze jeden oddíl vyložit jako vyjadřující, že "Kierkegaard věří, že, skrze Boží jednání, by se k němu Regine mohla vrátit." Několik dalších prací z tohoto období vytváří podobné podtexty ke vztahu mezi Kierkegaardem a Olsen.

V  roce 1847 se Regine Olsen a Frederik Schlegel vzali. Poté roku 1849 se ona a Kierkegaard několikrát potkali v Kodaňských ulicích. Filosof napsal jejímu manželovi, žádal o povolení, aby s ní mohl mluvit, ale Schlegel odmítl. Brzy poté pár opustil zemi, jelikož Schlegel byl jmenován generálním guvernérem na Dánských karibských ostrovech. Než se vrátil, Kierkegaard byl po smrti. Několik let před svou smrtí uvedl Kierkegaard ve své poslední vůli, že má Olsen zdědit jeho majetek, a že všechna jeho spisovatelská činnost byla věnována jí. Na smrtené posteli ho utěšoval jeho jediný přítel Emil Boesen poukazovaním na tvořivý život, jaký prožil. Kierkegaard reagoval zoufalou větou: „Ano, jsem rád a jsem velmi smutný, protože se o tu radost nemám s kým podělit." Takový byl Kierkegaard: opuštěný v životě, opuštěný ve smrti. Kedysi dávno, kdy Reginu   ješte nepoznal, si do deníku zapsal: Nulla dies sine lacruma. Ani den bez slz. Splnilo se, co si předpověděl.

...................................................................................................................................................................

Tolik milostný příběh. Ale mne zaujalo to, k čemu Kierkegarda vyprovokoval. K filosofii, která se úzce vztahuje k psychologii rozhodování.

Naplňuje to jeho  rozdělení života na tři roviny: estetickou, etickou a náboženskou.

Nejdříve rozpracoval estetickou a etickou formu života. Kierkegaard staví tyto dva druhy životního názoru proti sobě a připomíná, že se člověk  musí pro jeden z nich rozhodnout, protože  nemůže být  trochu tím a trochu tím, buď musí zvolit životní formu estetika a pak být důsledným estetikem, anebo zase naopak být tělem i duší etikem. Neprincipiální kolísání mezi nestejnorodými životními formami považuje za odporné a člověka nedůstojné. Ani jednu formu nepovažuje za  vyšší, jde o to, že člověk musí jednu zvolit.

Za termínem estetické formy se skrývá smyslové vedení života, které je bezprostředně spojeno s životním prožitkem. Od sublimního zážitku (hudba, básně) až k nezakryté sexualitě. Pravděpodobně zde má na mysli to, co působí hluboce na naše smysly a vyvolává v nás jakési až přírodní uspokojení při určitých nevšedních zážitcích. Kierkegaard sám prošel tímto stadiem, když se snažil užívat si života, jako protest proti otcově velmi tvrdé náboženské výchově. Připomíná  to ono bohémství, kdy člověk neomezuje své potřeby a nechává jim volný průchod.

Následuje forma etická. Zde se střetává jedinec s obecnem, tzn. je si vědom své zodpovědnosti a žije v souladu s tím, co lidská společnost požaduje. Blaho většiny je nadřazeno potřebám jednotlivce a za etické je považováno to, co se shoduje s tzv. veřejným zájmem. Existence individua a jeho jedinečnost jsou potlačeny, pokud si to žádá obecně platné.

Pro ilustraci výše zmíněného můžeme použít tragického hrdinu - postavu Agamemnóna  (Bázeň a chvění). Situace je následující: probíhá Trojská válka, ale řecké vojsko nemůže kvůli nepříznivému větru vyplout. Věštec Kalchas označí za příčinu to, že Agamemnón urazil bohyni Artemis a ta si nyní žádá královu dceru Ifigenii za oběť. Právě na králi Agamemnónovi teď visí všechna odpovědnost a musí jednat. Ke zdaru celku, tj. ve vztahu k obecnu, má obětovat svou dceru. Pokud tak učiní, stává se hrdinou v tom smyslu, že podřídil svou lásku k dceři vyššímu cíli, v tomto případě státnímu zájmu. Tragické ovšem je, že se tím dopouští vraždy vlastního dítěte. Ostatní to však pochopí, neboť popřel sám sebe a svou lásku k Ifigenii, aby bylo dosaženo něčeho podstatnějšího. V očích svých poddaných bude vždy hrdinou a nikdo mu nebude nic vyčítat, z hlediska etického totiž jednal správně.

Aby se někdo stal tragickým hrdinou, musí totálně plnit etickou povinnost. U Agamemnóna je tím stát a jeho blaho. Etickým člověkem musíme nazývat i toho, kdo činí sice zlo, leč v národním zájmu, protože se podřizuje většině reprezentující obecně platné. To člověka v podstatě omlouvá. Je to ovšem lehce zneužitelné. Příklad: omlouvá fašistického vojáka za války to, že jedná v souladu s tehdy platným "německým obecnem"? Nemělo by být něco nadřazeno diskutované etické rovině, např. individuální svědomí každého člověka?

Později Kierkegaard zavrhl jak estetickou, tak i etickou životní formu ve prospěch zvláštní – náboženské – kategorie, kladoucí důraz na individuální víru, na jednotlivce. Zajímala ho totiž otázka, zda mohou vznikat situace, v níž etické přestává mít platnost a kde musí být přiloženo vyšší měřítko - náboženské? Dochází tak k paradoxu víry, neboť volba jedince tady znamená více než obecně platné příkazy. Jedinec má pak absolutní vztah k absolutnu.

Ilustruje to  ústřední téma knihy Bázeň a chvění, známý příběh o Abrahamovi a Izákovi. Zní asi takto: Abraham se stále nemohl dočkat potomka, ačkoli o něho u Hospodina neustále prosil. Nakonec mu toho však bylo dopřáno a k jeho převelké radosti mu jeho žena Sára, tehdy již ve velmi pokročilém věku, porodila syna Izáka. Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mória a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli spolu dál.
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abrahám oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť si mi neodepřel svého jediného syna." Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.

Čím tento příběh Kierkegaarda tolik fascinoval? Předně Abrahámovou vírou. Abrahám neobětuje svého syna ve prospěch všeobecna, tedy něčeho před lidmi ospravedlnitelného, ale vzdává se ho pro jedinečný vztah k Bohu. To, co učiní, zůstane navždy nepochopeno okolím, protože jeho poměr k Bohu je ryze osobní, sám Abrahám musí rozhodovat, zda jedná s Bohem. On je zodpovědný za to, zda pochopil Boží úmysl správně. Nikdo mu v tom nemůže pomoci. To je na tom to nejabsurdnější. Zůstane totiž navždy sám. Nedostal žádný obecný příkaz, ale věřil, že Bůh chce, aby Izáka obětoval, a tak konal. Mohl se domnívat, že mu onu povinnost udělil posel boží, ale rozhodnutí, zda to byl právě Boží hlas či ne, ležel opět na jeho bedrech. Kierkegaard proto nazývá Abraháma rytířem víry, opakem tragického hrdiny Agamemnóna. Ten měl situaci podstatně jednoduší, protože měl obětovat svou dceru pro větší jistotu, pro účel, který byl logicky ospravedlnitelný.

Tím, že se Abrahám neohlížel na obecno, vlastně povýšil svou existenci, neboť to učinil nejen kvůli Bohu, ale, což je velmi podstatné, také kvůli sobě samému. Jako jedinec přerostl vše, co je obecné. Nestal se velkým mravní ctností, ale ctností osobní. Jednal svobodně, nezávisle na etické rovině problému, jeho počin byl čistě soukromý. Právě to ho učinilo v Kierkegaardových očích výjimečným a ten také začíná tuto myšlenku dále rozvíjet

 "Kdo poznal, že existovat jako jedinec je to nejhroznější, co se vůbec může stát, může bez obav prohlásit, že to je největší věcí vůbec.“ Kierkegaard chápe jednotlivce jako existující individuum, jehož problémem není světový vývoj, nýbrž jeho vlastní existence.

Životu se dá rozumět jenom zpětně – ale musí se žít dopředu.

Použila jsem rozklad Vojtěcha Vycudlíka, hodně mi pomohl porozumět.

Co mi to dalo? Vynecháme-li Boha a třetí stadium nazveme třeba - soukromé - mohou do něho dospět i ateisté. Každý lidský  počin je ryze soukromý, nikdo člověku nemůže pomoci při rozhodování, je si za něj zodpovědný. Každý člověk zůstává  se svou etikou navždy sám.

A jak jsem se přesvědčila, Kierkegaardiva stať  Bázeň a chvění vůbec není nudné čtení. Budu to muset dohnat.

Zajímavé rozhodování na bázi milostného příběhu je i zde: 

sv-sidonie.webnode.cz/news/wallis-a-eduard-nejvetsi-obet-kvuli-zene-/