Erebos - hra, která zabíjí!

27.01.2019 20:55

Na doporučení kamarádky, která zná mé zaujetí počítačovými hrami, jsem přečetla knihu Erebos - hra, která zabíjí!

Včera jedním dechem až do konce. A mám k tomu pár poznámek.

Popisy hry

Knize v recenzích někteří vytýkali nepříliš povedené popisy dění v herním poli. Nesouhlasím! Pro fajnšmekra se tam sice mohly najít nějaké nesmysly, ale tady nešlo o popis hry jako takové, ale o vyvolání fantazijních představ, co vše „neskutečně zajímavého“ se ve hře děje. A mne to uspokojilo.

Jeden z recenzentů třeba píše:

„Třeba v momentě, kdy líčí souboje v aréně, jsem si chtěl trhat vlasy. Souboje v Erebosu totiž pobíhají tak, že hráči si stoupnou vždy podle rasy do svého rohu a jsou hlasatelem vyvoláni, aby si vybrali protivníka. Pěkně jeden po druhém. A tak, když máte v aréně zhruba 300 bojovníků a jeden souboj trvá průměrně minutu, znamená to 150 minut, než si každý zabojuje jednou. Tedy skoro i dvě a půl hodiny můžete stát v rohu a čekat, než na vás přijde řada. Já bych za tím počítačem dávno usnul, ale Nick ne, ten celou dobu sleduje, co se děje.“

Nesouhlasím! Proč by ne? Znám takové situace velmi dobře. Dva u počítače – jeden je ponořen do hry, druhý ho sleduje a čeká na svůj čas. Jako by se díval na film. Příslušná věková kategorie mladých ještě není nakažená tím, že musí vše odsypávat, oni neznají cenu času! Klidně ty dvě a půl hodiny budou koukat na to, co se tam děje a čekat, až na ně přijde řada.

Pocity hráče

Každý hráč ví, jak frustrující je, když mu na ukazateli ubývá života! A dovedu si živě představit hrůzu při vidině konce - červeň opasku, měnící se v černou.
Každý hráč zná tu radost, když nezemře, ale naopak dosáhne vyššího levelu. A posel se žlutýma očima s tím pracuje jako se smrtícím motivátorem, donutí vás dělat to, co on si přeje. Nikdo nechce vypadnout ze hry a je schopen udělat téměř cokoliv. Někteří cokoliv!
Každý hráč zná ten pocit, když se hra sekne, zmizí, nejde znovu nastartovat. Černá obrazovka! Naprostý pocit zmaru vás dovede do ničitelské agrese nebo apatické deprese. A hráči v knize to prožívají jako nezasloužený trest, který by šlo odčinit, kdyby se chovali jinak k poslovi. Proč nezasloužený?

Život si nekoupíš

Kouzlo hry bylo v tom, že životy si nešlo koupit. Normální hry jsou založeny na tom, že nikdo nemá zájem, abyste vypadli. Čím více hráčů, tím lépe. Takže se vám nabízí koupě různých vylepšení i život za bonusy či opravdové peníze. Proč se ale dřít s bonusy, body, hvězdami, které vás sunou k vyššímu levelu? V reálném životě stačí zaplatit a pokračovat větší, lepší, silnější. Tady ne, posel se žlutýma očima je neúplatný, chce činy! Nesplníš reálný úkol, končíš navěky, druhá šance není …. i když ve hře jsi byl šikovný, úspěšný a postupující vpřed. Chápu zoufalství těch, kdo měli pocit, že došlo ke křivdě, nespravedlnosti, jo, můžeme to klidně nazvat i podvodným chováním.

Kdo je slabý, ten podlehne

Tahle linka hry mne docela zamrzela, byla taková „populistická“. Motiv šikanované, nepříliš hezké dívky se táhl celou knihou a vyústil v očekávaný závěr. Když ne hrdinka v životě, tak aspoň ve virtuálním světě! Budu nesmiřitelná, budu krutá, budete se mne bát.

5. Vševidoucnost

Zato vševidoucnost posla mi připadala naprosto normální. Prostě měl roboty na dobré googlování. Možná autorka chtěla varovat před tím, co vše se na nás dá najít na sítích, ale dnes už tomu stejně nikdo nezamezí, takže mne by opravdu nevyvrátilo, pokud by mi posel sdělovat ty obrovské „ intimity“ z mého života. Do hlavy ještě nikdo nikomu nevidí, takže bych si připustila, že tu informaci jsem někde upustila.

Ilustrace a obal

Skvělé je, že kniha nemá ilustrace, takže fantazie může pracovat naplno. Sice to mělo být zfilmováno, ale moje fantazie je bujnější, takže filmové ztvárnění hry a herních postav by mne určitě zklamalo. Stejně jsem nenašla žádný odkaz.

U obalu mne recenzenti upozornili na vševidoucí oko. Já měla tu druhou verzi, a zaujalo mne to, že obal vypadá takový jako ošahaný, to se k tématu moc hodilo. Líbil se mi více.