Labutinka žije - na nádraží ve Střelicích!

Podchod na střelickém nádraží  se stal místem literární události. Oživili zde příběh Bezručovy lásky k Labutince, lásky ke Střelícím, lásky k údolí Bobravy. 

Kdo dnes zná báseň Labutinka? Kdo si pamatuje Petra Bezruče? Ale na tom nádraží to je opravdu krásná připomínka!

Petr Bezruč a Fanynka Tomková

Dne 31. ledna 1922 zemřela v domě č. 57 na nynější Bezručově ulici sedmatřicetiletá Františka Tomková, dcera Mořice Tomka, někdejšího mlynáře v Novém mlýně na Bobravě - Bezručova Labutinka. Inspirován jednak láskou k ní, jednak jejím odmítnutím, napsal Petr Bezruč v letech 1900 až 1910 řadu básní, z nichž některé zařadil do Slezských písní (Labutinka, Žně), další publikoval porůznu (Z Plumlova, Nový mlýn), zatímco ostatní se dočkaly svého zveřejnění teprve po roku 1957 (Cikánské děvče, Fanynce, Žila jsi). Napsal jí také epitaf, který od roku 1967 zdobí její náhrobek na střelickém hřbitově. V dopisu z 11. října 1952 píše tehdejší střelické učitelce Miroslavě Ludvíkové: "Když zhasla Fanynka Tomková, stavoval jsem se na krchově střelickém a někdy tam položil věnec na památku." Bezruč znal dobře Střelice a zvlášť si oblíbil tiché údolí Bobravy. Věděl, kde tu roste "bílá a růžová a nádherná a vonná" třemdava i zlatohlavá lilie a po léta hledal marně ve střelických lesích hřib satan, který tam údajně měl růst. "Neuvidím nikdy víc překrásného údolí Bobravy", posteskl si ve svém posledním listě odeslaném do Střelic 29. října 1954.

LABUTINKA

Čí jsi, ztepilá ty krásko?
Sama chodí, pyšno hledí,
knížky v ruce, na můj pozdrav
nikdy nemá odpovědi;

Temné pleti, temných vlasů,
pohled třpyt je hvězdy v šeře,
myšky — nožky, každý pohyb
kmit labutí na jezeře —

Chceš mi být jen beznadějné
lásky smutnou upomínkou?
Jak jmenovat kněžnu svých snů?
Nazvu si tě Labutinkou.

Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,
opuštěn na mleče čeká,
plot je rozbit, bokem malba —
dáte se mně napít mléka?

Je ta kráska vaší dcerou?
Pěkná — ale nemá věna...
Je to moje Labutinka,
chcete ... bude moje žena?

Dáme rádi. Počkal by pán?
Ještě mláda, útlá v boku...
Budu čekat na svou ženu
jako Jakub deset roků!

Na dva roky musím v dálku,
počkáš, budoucí má žínko?
Vrať se v město, uč se vařit,
budeš věrna, Labutinko?

Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně!
Městem letí hrozná zmínka:
Každému, kdo chce ji míti,
patří tvoje Labutinka!

Lžeš! — Jdi večer na vrch Žlutý,
kam nevěstky v létě chodí,
najdeš tam svou Labutinku,
jak si ji tam kdo chce vodí.

V zimě zase... Do hrobu dost
bolesti jest — nemluv dále!
Labutinko, kudy chodíš,
šlapeš po mém srdci stále.

Nesuď ženy! Kdož bez hříchu,
nechť kamením na tě háže...
Srdce chce ti odpustiti,
však čest domu jinak káže.

Sám dožiju. Bez tvé lásky
jak ten život dlouho trvá,
Labutinko, Labutinko,
Labutinko černobrvá!

A tady galerie  úryvků  z básně z podchodu.....

svsidonie.rajce.idnes.cz/Labutinka_na_Strelickem_nadrazi/