Selfie - haló, tady jsem!

Selfie se stalo slovem roku 2013

Ve slovníku Oxford Dictionaries  je selfie popsáno jako „fotografie sebe sama, běžně pořízená chytrým telefonem nebo webkamerou a nahrána na sociální síť“. Nějak tam zapomněli na digitální fotoaparáty. Asi proto, že tam nesmí být prodlení mezi pořízením si selfie a zveřejněním..............

A zatímco my v češtině překládáme velmi nevýstižně  slovo selfie jako autoportrét,  v Polsku mají docela výstižný termín samojebka.

A jak se staví k selfie Americká psychiatrická asociace? Potvrdila oficiálně to, co si většina lidí myslí, že fotografovat „selfie“ je mentální porucha.

APA nazývá poruchu selfities a definuje ji jako obsesivně kompulzivní nutkání fotografovat sebe samého a uveřejňovat to v sociálních sítích jako způsob zvýšení sebehodnocení a vyplnění  mezery v chybějící intimitě.

APA rozeznává tři stádia:

• Hraniční selfitis: pořizování fotografií sebe sama alespoň třikrát denně, ale neuveřejňování  na sociálních sítích
• Akutní selfitis: focení sebe sama nejméně třikrát denně a zveřejňování  každé z fotografií na sociálních sítích
• Chronická selfitis: Nekontrolované nutkání fotit sebe sama nepřetržitě a zveřejněním fotografií na sociálních sítích  více než šestkrát denně

Celý článek v angličtině je zde

Moc hezky to  také v  článku "Nepleťe nám hlavu"  vyjádřil  novinář Josef Chuchma  Častá je snaha ukázat, že  při  „sebefocení“ mobilními telefony v podstatě nejde o nic nového. Účel vzniku malířských a fotografických autoportrétů je však jiný, než proč vznikají selfies.

• Malířský autoportrét  se často rodil jako sebezpyt, jako sonda do sebe sama, sebepoznání. Stejně tak fotografický autoportrét.
• Selfie je pravým opakem takového sebepoznávání. Jeho bytostným účelem je okamžitá sebeprezentace., Selfies nemají skutečné předchůdce. Jejich smyslem je podat o sobě okamžitou zprávu: byl jsem tady a teď, udělal jsem tohle, potkal se s tím či oním–koukejte!
• Zatímco tedy autoportrét je zacílen „dovnitř“, selfie směřuje „ven“. Že se tento rozdíl často necítí, je důsledkem právě „selfies“ okamžitosti nejen při focení, ale i při přemýšlení.

Blanka Kirchner napsala k tomu tématu velmi hezký rozbor v článku Selfie – autoportrét jako veřejně posvěcená identita. Stojí za přečtení celý, mne zaujaly některé věci.

Zajímavý je fenomén  drobné portrétní fotografie velikosti kreditní karty, jejichž produkce se v Anglii v době jejich největší popularity v 60. letech 19. století počítala na stamilióny, tedy číslo, které by se teoreticky mohlo srovnávat s ročním počtem selfies. Carte-de-visite byly sice fotografie pořizované fotografem v ateliéru a nejednalo se o selfie v pravém slova smyslu, avšak jejich distribuce mezi lidmi má snad k celému dnešnímu fenoménu blíže než cokoliv jiného, co se v portrétní fotografii za posledních 150 let odehrálo. Fotografie byly levné a téměř každý si je mohl dovolit pořídit ve větším množství, aby je následně rozdával rodině, blízkým známým či při návštěvách. Posbírané fotografie se uchovávaly v albech podobně, jako si dnes přidáváme nového přítele na Facebooku či vytváříme alba na Pinterestu. Při jejich procházení se s velkou pravděpodobností i komentovaly – někdy pochvalně, jindy naopak. Stejně jako dnes sledujeme na Instagramu mnoho profilů celebrit, sportovců a jiných osobností současnosti, tak i před 150 lety si člověk mohl pořídit a do svého alba vložit fotografie známých osobností. Jednalo se o stejný formát, jako byly carte-de-visite, ale říkalo se jim Cardomania (jestli slovo vzniklo od slovíčka „card“ – karta, nebo „cardo“ – srdce ve smyslu, že portrétovaná osoba byla blízko našemu srdci, ať již přeneseně, či doslovně, se mi nepodařilo zjistit). Ve Velké Británii byla takovou celebritou královna Viktorie a její podobiznu mělo mnoho občanů ve svém albu či dokonce v peněžence.

Je jen otázkou času, než se začnou objevovat selfies, které budou víc než jen výkřikem „Haló, tady jsem!“. Například kanadský fotograf Jeff Harris získal velkou popularitu za sérii každodenního autoportrétu právě proto, že otevřeně ukazuje svůj úspěšný boj s rakovinou a následný život s omezeními, která mu nemoc přinesla. Svou sérií povzbudil mnoho lidí zápasících se stejnou či podobně zákeřnou chorobou, jejich rodiny a jejich blízké. Dalšímu, komu se s podobně laděným osobním projektem dostalo opravdu velkého úspěchu, je američan Noah Kalina (měříme-li úspěch počtem zhlédnutí na YouTube), a to díky pouhému rutinnímu záznamu vlastního „close-up“ portrétu. Jeho více než 4500 chronologicky seřazených selfies bez výrazu, zabíraných vždy ze stejné vzdálenosti (cca 40 cm od objektivu) se dočkalo téměř třiceti miliónů zhlédnutí a mnoha následovníků. Kalina svým způsobem spustil lavinu časosběrných videí s jedním hlavním motivem, ať už je jím rostoucí břicho těhotné ženy, či vousy cestovatele, princip zachycené proměny v čase je vždy stejný. Kalinovo video se stalo takovým fenoménem, že se jeho interpretace stala součástí jednoho dílu seriálu Simpsonovi, byl o něm napsán článek v NY Times a Kalinovi se díky němu otevřel svět kabelové televize a reklamy.

Susan Sontag v roce 1990 píše: „Fotografování se v poslední době stalo zábavou praktikovanou téměř stejně široce jako sex a tanec – což znamená, že jako všechny formy masového umění není fotografie většinou lidí provozována jako umění. Je především společenským rituálem, obranou vůči úzkosti a nástrojem moci.“ Vytvářet, pozorovat a distribuovat vlastní zpodobnění se zdá být hluboce zakořeněným psychologickým impulsem:

• někteří  zkoumají možnosti média
•  někteří zveřejňují selfies z narcismu a marnivosti
• někteří chtějí poznat sami sebe
• někteří  jsou motivovaní potřebou vyjádřit svou osobnost nebo osobnostní typ, do něhož se převtělují
• a mnoho dalších se snaží jen šikovně prodat ve společenských kruzích, které shledává pro své účely zásadní